Sobota a já zase v práci. Poslední kolečko linky 321 z Osla do Lillestrømu a padla. Odjezd v 23:02. V Oslu beru ženu zadarmo poněvadž údajně nemá peníze. O stanici dál přijde že nějaké našla a že je super že jsem ji nevyhodil. Musela by dlouho čekat na další spoj. Mám před sebou poslední jízdu a končím. Zlepšuje se mi nálada. Poslední hodinka a pak domů do postýlky. Přitulit se k ženě do vyhřátého pelíšku a zavřít víčka. Protože jsem však magnet na přpitomělé události, nemohla mě dneska jedna podobná minout. Vždy když se cítím sakra dobře, přijde něco co mě brutálně kopne.
Linka 321 jede přes Gjelleråstoppen kde koresponduje ( čeká ) s 301 směr Oslo. Od 15 prosince na této stanici přidal dopravce 6 minut času na vyrovnání. Přijel jsem na čas tudíž mě čekala chvíle čekání. Vypnul jsem motor a čekal. Minutu před odjezdem v okamžiku kdy jsem startoval, slyším kroky a vidím dívku jak jde velice rychle ze zadní části autobusu kě mě. Velmi rychle cosi drmolí. Nerozumím jí ani slovo ale v autobusu nastává chaos. Lidé kříčí jeď a já oponuju že mám ještě minutu času. Dívka si u mě lehá na podlahu a v pláči ji rozumím že na ní kdosi míří zbraní. Koukn přes rameno do autobusu. Lidé leží na podlaze. V očích hrůzu. Někteří pláčou. Ozývá se křik at do prdele jedu. Vidím venku u prostředních dveří stát siluetu s nějakým podlouhlým předmětem namířeným do autobusu. Dle reakcí lidí patrně samopal. Řadím rychlost. Dupu na plyn. Motor jde do vysokých otáček. Autobus z lehkého kopečka na neutrál nijak extra neakceleruje. Další vlna nadávek a řevu z autobusu. Zapomněl jsem ve stresu sešlápnout brzdový pedál. Zašlápnu ho. Autobus škubne a já napodruhé řadím bez chyby a rozjíždím se. O pár metrů dál všal musim dát přednost autu na hlavní. Dědek na podlaze řve at jedu. Řvu na něj zpátky ať mě do prdele přestane stresovat nebo zastavím a může si to odřídit sám. Lidé se uklidňují. Dívka se zvedá ze země. Vytáčí číslo na policii. Při popisování situace usedavě pláče. Mě se klepou ruce a nohy. Adrenalin vyplavenej až po uši. Zažil jsem dnes strach. Ne na vlastní kůži. Ne že bych byl hrdina. Spíš je to tím, že jsem nevěděl co se děje. Byl jsem v první chvíli zmatenej protože v křiku a zmatku který nastal jsem nevěděl v prvním okamžiku co se děje a jak se v dané situaci zachovat. Myslel jsem že je hrozba uvnitř v autobuse. Byl jsem šokován z reakce 8 lidí v autobuse. Totálně mě vyděsil pohled na lidi krčících se hrůzou na podlaze. Po všem co se zde stalo za poslední tři roky se samozřejmě lidem nemůžu divit že se bojí o život. Doufám však že šlo jen o šprým. Koneckonců. Kdyby neznámý chtěl střílet, nezůstal by u míření. Tedy...údajně to byli muži dva. Ale já viděl jen jednoho. Před chvílí jsem měl telefon že se o mé svěděctví zajímá policie. Co já jim budu povídat, to fakt nevím. Tak ted už snad zkusit lehnout a spát:-) Dobrou noc
2024 ©