Ranní idylka

Ranní idylka

Ne že by tady panovalo poslední dva týdny zrovna příjemné počasí. Chčije a chčije. Většinou je to doprovázeno mlhami a prší, jak by řekl Forest Gump ze všech směrů, dokonce i odspodu. A dneska mám navíc dělenou směnu což, znamená, že musím dvakrát do práce. Ráno a odpoledne.

Ráno už mám za sebou. Pěkně jsem si hezky přivstal a v práci jsem byl o dobrou půlhodinu dřív. Uvařil jsem si kafe, sedl autobusu a vyjel na 401 z Lillestrømu do Osla co startovala z konečné v 5:54. Ujel jsem sedm stanic a na té sedmé, stála stará babka. Zastavil jsem, otevřel, babka nastoupila a slušně pozdravila, čímž mě mile překvapila.

Rozjel jsem se a těšil se  v práci dobré náladě což se mi, tak často nestává. V mp3 přehrávači rodinku Tlučhořovic co mi ševelila do ucha, když se mi do pravého ucha zaryje, naprosto odporný a nechutný zvuk. Babka natáhla sopla. N celý autobus zvuk míchajících se nudlí s natažených vzduchem se zaryl hluboko do šedé kůry mozkové. Hlavou mi proběhla představa co s tím,  babka asi udělala v  tom krku kam ji to sklouzlo a ta myšlenka nešla zahnat. A bába znova. Prostě nonstop smrkala do žaludku a mě bylo blivno. Začal jsem přemýšlet km má namířeno. Doufal jsem, že jen do Lillestrømu který je jen co by kamenem dohodil. Jenže když jsem přijížděl na ono autobusové nádraží,  babka se ani nehnula no prostě vůbec nedávala žádný projev pohybu…jen tahala a tahala. Zastavil jsem a měl jsem čekat 6 minut na odjezd. Bylo mi trochu mdlo a tak jsem vystoupil z autobusu ven na čerstvý vzduch. Stál jsem vedle autobusu na peróně a pozorujíc ji po očku s mírným odporem jak výjimečně smrká do kapesníku ,do kterého pak dlouze koukala,  a nezasvěcený okolojdoucí by si snad mohl myslet, že čte nějaký záživný a napínavý román. Když jsem se vracel za volant, tak se babka ptala , zdali stihneme autobus 411, co jede od nemocnice a tam kde patřila do její věty tečka, popotáhla natolik zhovadile, že jsem měl sto chutí nablejt ji do ksichtu. Já jsem ale slušně odvětil, že snad stihneme a ona zmlkla a pokračovala v tom, co ji šlo nejlépe, s mícháním obsahu nosu. Nebudete věřit, jak jsem ji hnal, jen aby to bábě neujelo se strachem, že by pokračovala dál. Když jsem přijížděl k nemocnici tak jsem troubil, jako blázen bez ohledu na pacienty nedalekého areálu na rozjíždějící se autobus jen aby mi tam tu bábu nenechal. Takže vše dobře dopadlo. Bába stihla svůj spoj a já udržel obsah svého žaludku. A teď? Teď už jsem doma. Žena dělá omeletu kterou pečlivě míchá a mě se vrací chuť k jídlu. Dobrou chuť i vám.