Již rok a půl obohacuji Norsko svou přítomností a nemalou měrou přispívám k rozvoji této nádherné země. Země plné rozporů a podivuhodností. Jarouš mi dovolil, podělit se s případnými čtenáři jeho blogu o vlastní zkušenosti, které se mi podařilo nasbírat za tu poměrně krátkou dobu, co jsem do této země zavítal.
Už jsem zde viděl, zažil či slyšel tolik zajímavostí, že to skoro až volalo a prosilo o zveřejnění. Člověk mockrát za život padne do úžasu, ale většinou je to krátkodobá záležitost, a ať jde o zvyk, nebo změnu prostředí, tak úžas po čase opadne. Ale pokud jde o Norsko, zažil jsem poprvé v životě pád do úžasu, ze kterého jsem se ještě nedostal. Přetrvává dodnes a to v různých podobách. Ti z vás, kteří mají obrazovou představivost, mohou si k pochopení vytvořit iluzi jakéhosi grafu, kde křivka údivu vyletěla vysoko nad bod průměrnosti v den mého příletu a v ose času se vychyluje asi jako záznam z kardiografu. Nikdy však neklesne pod bod průměrnosti a naopak stoupající tendence nemá limit.
V sobotu 15.10.2011 jsme s Jardou, po dlouhém plánování, vyrazili společně na ryby. Toto hobby nás velmi rychle chytlo a je jen škoda, že společné volno se nám sejde jednou za x týdnů. Pak nás ale nic nezastaví a i přes průměr 2 ryby/půl roku si to vždy náležitě užijeme. Občas jede s námi i Jardova ženuška, Anička. Logicky, z toho mám největší radost já, protože Aniččina taška bývá nacpaná jídlem, abychom u vody nestrádali. Jindy jede s námi někdo z kolegů, ale většinou jsme sami dva. V inkriminovanou sobotu, nás doprovázel jeden kolega z naší milované práce. Zajímavostí bylo, že i když se nám představil, poprvé mě, když jsem se zeptal, jak že se jmenuje, protože mi to vypadlo a posléze i Jardovi, tomu už však jen ze slušnosti, tak jsme si jeho jméno nedokázali zapamatovat. Dnes vím, že to bylo něco jako Mose… Ale to je jen domněnka.
Naše úspěšné rybaření raději opomenu a přejdu k jádru věci. Od auta, je to k místu kde jsme chytali cca 2 – 3,126 Km. Mé vybavení, úhledně srovnané v taškách k tomu účelu uzpůsobených, váží asi tak 30 – 35Kg. Což mi běžně nedělá problém. Ale toho dne jsem to asi nesl nějak „po norsku“, myslím tím styl, ne krajinu po které jsem šel, protože sotva jsme došli na místo, k chytání kapitálních ryb jako stvořenému, zacítil jsem mírné bodání v místech bederního kříže. Bolest nabírala na intenzitě a po několika hodinovém rybolovu v sedě jsem usoudil, že bude zdrávo zabalit věci, přemluvit kamarády a odtáhnout domu. Podlamovali se mi kolena už jen při představě, kolik bolestných kroků mě čeká, než se usadím do auta a vyhřívanou sedačkou zmírním bolest. Samotná cesta byla opravdovým utrpením. Jako bodání hřebíků mi připadala ta palčivá bolest, která spustila i samovolný únik několika mililitrů moči. Prostě něco příšerného. Mozek se soustředil jen na to, abych neudělal ani o krok navíc, než je opravdu nutné. Proto mi ani nedošlo, že jsem si mohl říct o pomoc klukům, kteří ještě chytali, když jsem odcházel se slovy, že půjdu hodně pomalu, a tak že mě dojdou.
Pak následovala cesta domů, vařící sprcha a dvojitá dávka léků na zmírnění bolesti. Až do pondělní ho rána jsem měl o zábavu postaráno. Na WC po čtyřech a vše ostatní v předklonu.
Pondělí mi mělo přinést jistou úlevu, v podobě návštěvy lékaře. V Norsku mají takový systém, že lékař je vám přidělen, podle místa bydliště. Mně byl přidělen podle místa, kde jsem bydlel první měsíc, po příletu. Pak jsem se odstěhoval do Lillestrømu, kde pracuji. To je cca 25Km. Nadopoval jsem se léky a v 9:00, když zabraly, vyrazil jsem k lékaři. V čekárně jsem narazil jen na dva pacienty. Jednu důchodkyni, která očividně navštěvovala ordinaci své doktorky, asi jako alkoholik kiosek na nádraží. Pak jedno individuum, které bylo zaplachtované v několika vrstvách látky, jamajských barev. Typická Norka, pomyslel jsem si. To už vcházela do čekárny sestřička. Jak tak pobízela pravicí, notorickou pacientku směrem do ordinace, mizel jí úsměv z tváře a mezi zuby jsem postřehl otázku, zda jsem objednaný. Odpověděl jsem, že bolest v zádech je tak veliká, že jsem nepovažoval za nutné se objednávat, protože mé utrpení nesnese odklad. S naprostým porozuměním mě odkázala na povinnost objednání se, a že se těší ve čtvrtek, až přijedu řádně ohlášen. Můj údiv byl na hranici stratosféry. Veškeré naléhání je v těchto situacích naprosto zbytečné, proto jsem se otočil a beze slov díků zmizel za dveřmi.
Většinu úterka jsem pak hledal tel. číslo na pí. doktorku a rovnou i jiného lékaře. Na číslo jsem zavolal, abych dodržel správný postup, ale mou předem připravenou větu zastavil hlas, jako by ze záznamníku. Ten nenabízel žádnou volbu, jak se objednat, jen dokola opakoval, že ordinace je otevřena po celý týden, kromě úterka, v době od 8:30 – 16:30. Tudíž z objednání sešlo a já se jen těšil na čtvrtek, jak zase pojedu s nepořízenou domu.
Dnes je čtvrtek 20.10.2011. Opět nadopován léky, abych vydržel cestu autem, vyrazil jsem do Oslo k lékaři. K mému údivu se úsměv z tváře sestřičky nevypařil a tentokrát kynula pravicí mě, abych vstoupil. Usedaje do židle, s rozvahou a pocitem uspokojení, začal jsem pí. doktorce popisovat co mi je a jak k tomu došlo. Listovala v nějaké chytré knížce, tak mě její zájem dost potěšil, ovšem jen do doby, co ji přizvedla. Na jejím rubu bylo napsáno SUDOKU… A byl jsem tam. Její reakce byla okamžitá. Než se dostala k jádru problému, tak se mě snažila udivovat slovíčky, o kterých nemám ani páru. Že jí nerozumím ani slovo, jistě ani nepostřehla, protože výraz člověka, který naprosto přesně chápe, co je mu říkáno v cizím jazyce, mám dokonale natrénovaný z práce, řidiče autobusu.
Influensa. Když jsem zaznamenal toto slovo, začal jsem trochu lépe chápat smysl jejích slov. Rád bych řekl, že doslova… ale musím říci : s největší pravděpodobností říkala, že bolest v zádech je příznakem chřipky, kterou mám.
A bylo vyřešeno. Nejen že žádnou chřipku nemám, což ve svém věku už bych poznat měl, ale zároveň nemám ani 180,-NOK, o které si drze řekla. Napsala mi recept na nějaké tabletky a až mi prý bude lépe, mám se zase ukázat. Byl jsem v šoku. Diagnóza mi byla stanovena během dvou minut a to si ještě během vyšetření vyluštila několik políček známého hlavolamu.
Tak nevím… smekám před doktory, lépe řečeno léčiteli tady v Norsku.
A pro úplnost, léky, které mi předepsala, jsem si nevzal ze dvou důvodů. Hlavně proto, že jen s těží by mi pomohly, když to střelila od boku, ale také kvůli ceně, která byla tak závratná, že jsem z lékárny prchnul. 580,-NOK
Podtrženo sečteno, bolest v zádech neustoupila a imaginární chřipka mi také moc nepřidá. Budu jen doufat, že bolest za pár dní přejde a já se budu moci připojit ke svým kolegům a opět nastoupit do práce, která mi přináší tolik pestrostí…
Martin Nagy, Lillestrøm
2024 ©