Král poblijónů

Poslední kolo na 411 ze včera na dnešek. Manželka, která byla do desíti večer na návštěvě, si se mnou přišla udělat vylet do Osla a zpět s tím, že pojedeme domů v jednu ráno spolu. Protože se zde momentálně koná mistrovství světa v zimních sportech, jezdí autobusy dost našlapané. A někteří jsou i dost nacamraní a vtipní. Je jim jedno že jejich opilému huhlání zbla nerozumím. Prostě vtipkují a já se směju s nimi, abych jako držel krok, byť rozumím jen spojkám. Ve 23:55 zavírám dveře a odjíždím z Osla. Žena si čte na předním sedadle knížku a já si pouštím tři sestry ať mi ta cesta lépe utíká. Na Visperudu ale dochází v autobuse k neuvěřitelně rychlé migraci ze zadní části do přední. Jeden Nor mi říká, že tam kdosi vyvrhl obsah žaludku. Cítím mírně zápach a říkám si proč ty Norové tak vyváděj. Vzadu sedí asi jen tři lidé. Šály a svetry přes obličej. Tak jsem vstal a jdu se tam skrze prostřední dveře podívat. Ze zvedavosti labužnicky natáhnu nosem. Kladivo smradu mě udeřilo v nejhlubším nitru mého čichového aparátu. Udělám ještě dva tři kroky dozadu a hledám původ. Smrad je ale takovej že tam prostě nejde vydržet. Rychle pryč. Zvedá se mi žaludek. Pár lidí se škodolibě nahlas směje. Sedám za volant a pouštím ventilaci. V zrcátku vidím černocha, jak si tam spokojené chrní. A skoro na konečné vystoupil nametenej jako hovado boží. Tak původce máme a ještě kouknout kam to vyvrhl. Zatajim dech a utíkám dozadu. Celé okno, ze kterého by krásy norska vidět nechtěl nikdo. A zbytek pěkně celej do horkého radiátoru. To bude mít uklidová četa na garáži radost. Zažil jsem za život hodně blitek po autobuse ale tenhle byl eso. Předčil i starej dobrej řeporyjskej blijár kde uprostřed ležel polostrávenej nenakousanej buřt. Proto původce tohoto abstraktního umění pasuju na krále poblijónů.