Zastavim takhle v zastávce. Nastoupí žena ve středním věku. Skoro bába řekl bych. Modrej kulich s norskou vlajkou naraženej do očí. Debilně zírá a pokládá mi na stoleček u kasy kupon bilet. To je lístek s třiceti okýny k oštemplování. Normální člověk běžně nastoupí, pozdraví, a řekne kam jede. Bába ne. Stojí a debilně čumí. '' Kam jedeš? '' ptám se jí. '' Jedu nakupovat jídlo'' odpovídá. Cítím jak se mi hrne krev do hlavy. Rudnou mi oči. Mám deset minut zpoždění a bába mě začíná točit. ,, Dobře´´ říkám ,, ale kam?? ´´. ,, Do obchodu ´´ odpovídá bába. Počítám do deseti tam a zpátky. Přemejšlim nad norskými nadávkami. ,, V Norsku je milion obchodů ´´, konstatuju ,, do kterého jedeš ty? ´´. ,, Do Kiwi! ´´ odpovídá bába. A já to vzdávám. Z báby bych to nevytáhl ani do silvestra.